Zkusím si popovídat sama se sebou a doufám, že mi uvěříte, že jsem normální…

… a proč kreslíš?

Těch důvodů je hned několik, ale ten nejdůležitější je – baví mě to. Kreslila jsem od malička a už jako 7 letá jsem měla obrázek v novinách a do dneška mám ten kousek novin schovaný…

Dalším důvod je, že tím kreslením dobíjím baterky, jako kdybych se napojila na nějakou neviditelnou zásuvku, a pak z toho dlouho funguju…..

A tím třetím důvodem, kreslení mě činí šťastnou a určitě úplně přesně ti to nevysvětlím, ale když kreslím, usmívám se, a když lidé vidí mé obrázky, tak se také usmívají a tohle vše, mě činí šťastnou..

 

… a proč, když je kreslení pro tebe tak důležité, že jsi tolik let nekreslila?

Jojo… mohla bych to svést na starosti, na děti, na práci, na rozvod… a podobně, ale pravdou je, že jsem si sem tam stále čmárala, když jsem telefonovala, když jsem musela přemýšlet a nakonec i v práci architekta, nikdy jsem nezačínala s návrhem projektů v počítači, vždy to byla tužka a papír a jelo se, ale to byla práce, né že by mě nebavila, ale byla jsem limitována investory. Tenkrát mi to ale vůbec nevadilo a dokonce mě to ani nenapadlo, že bych při práci měla být šťastná. Porevoluční začátky podnikání nás tenkrát spolkly celé a totálně.

Ale takové to volné kreslení, volná tvorba má možná i trošku hlubší kořen, pro jsem měla velké tvůrčí přestávky. Malovala jsem hodně a často a i celou noc, malovala jsem všechno a hlavně jsem se inspirovala u mého nejoblíbenějšího tvůrce Albrechta Durera, kreslila jsem podle jeho kreseb všechno, četla všechno o něm, co jsem našla a nejvíc mě tenkrát dostal jeden jeho příběh. Když nakreslil portrét své matky, tak ta pak do dvou měsíců umřela.

Já jsem nakreslila portrét mé babičky a ta mi taky umřela, možná i dříve, než do dvou měsíců a mě to dostalo.

Nějak jsem si dala do hlavy myšlenku, že už nemohu kreslit lidi, protože, když je nakreslím, tak umřou. Teď mi to přijde zvláštní, jak mě mohla taková myšlenka dostat. Když bylo mému synovi asi 9 let, byl to můj první portrét od kresby mé babičky (bylo to asi po 15 letech) a já měla doslova a do písmene staženou prdelku….

Tak mocné jsou myšlenky… Naštěstí se nestalo nic, můj syn je tady se mnou a dokonce se mnou i podniká

Od té doby jsem si občas pro radost něco nakreslila… ale bylo to zcela výjimečné, vždy jsem měla i nějaké výmluvy, proč nemůžu vybalit plátno a olej a malovat, terpentýn všem kolem smrděl, mně tedy nikoli, ale s tužkou jsem sama před sebou neuspěla, tu jsem měla v ruce stále, na to se vymluvit nešlo.

Ale přece jen, okolnosti, které mě provázely, mi braly sílu, lépe řečeno, jsem si ji nechávala vzít.

Přišla doba seminářů osobního rozvoje, koučů, meditací, řízených relaxací… ale já byla stále totálně unavena, nic z toho mi „nepomáhalo“ a věřte, že já se snažila… moc a taky i porozumět sama sobě.

Až jeden seminář, kde jsme měli povinně mít pastelky, to rozčísnul. Večer jsem seděla a kreslila úkol a ráno mi bylo sděleno, že mě za těch 8 let, co mě znají, nikdy neviděli šťastnější a tam jsem si uvědomila, co pro mě kreslení znamená.

A od té doby kreslím, téměř denně a tuze mě to baví.